"Dnes si užívám svůj život v USA, ale v podstatě kdekoliv na světě, svobodně, radostně a s vědomím neomezených možností.

 

  Samozřejmě to berte s patřičnou rezervou. Supermanka nejsem.

 

  Jen  ráda pozoruju svět s humorným nadhledem a něco už jsem prožila a snad i pochopila.

 

 Prostě mě baví inspirovat a provázet druhé k životu ve větší lehkosti. "

 

Život (nejen) v USA

Už 10 let žiji s celou rodinou v USA. Dnes si konečně užívám svého života a těším se z něj. Jsem jako houba, moc ráda nasávám informace a také je ráda sdílím s ostatními. Toto je můj příběh: 

"Jé, to jsi mi ale neřekla, že bydlíte v parku," je věta, kterou si dodnes vybavuji s úsměvem na tváři. Pronesla ji naše milovaná teta, tedy teta mého manžela, abych byla přesná, když nás poprvé přijela navštívit do USA a pohlídat nám naše tři ratolesti před mou a manželovou cestou do Dubaje.

"Vlastně měla naprostou pravdu," běží mi momentálně hlavou.  "Vždyť tady to opravdu vypadá,  jako kdyby domy byly rozeseté po parku - všude plno stromů, okrasných keřů a krásně velké zahrady.  Nikdy mne to předtím nenapadlo," začínám přemítat o našem životě, který teď prožíváme v Pensylvánii. O naší současné realitě. Co se nám po devítiletém pobytu v USA podařilo, a  jak samozřejmé mi teď připadá, že žiju na tak krásném místě a rozumím nejen místnímu jazyku, ale i místním zvyklostem.

Přemýšlím o tom, jak mi kdysi moje nejstarší dcera napsala z Paříže, kde byla momentálně na studijním pobytu, že písemka, kterou psala, snad dopadne dobře, a naše prostřední vzápětí poslala zprávu o narůstajícím nedostatku času před blížícími se zkouškami z Chicaga. Jak jsem na své cestě poznala spoustu úžasných lidí z různých zemí a kultur a že konečně skrze vlastní zkušenost chápu život i samu sebe mnohem lépe. 

 

Jak teď žiji svůj život s mnohem větší lehkostí.

 

Přemýšlím o tom, jak je dnes pro mne běžné:

sednout k počítači a zařídít si např.kompletní dovolenou v Karibiku, lyžování v Coloradu či poznávací cestu po Kalifornii, ale i jiných místech na světě,

  • radit evropským kamarádům s přípravou jejich cesty do USA a americkým zase do Evropy,
  • že poměrně velmi dobře chápu, jak funguje americký systém vzdělávání včetně procesu přípravy a přijetí na vysokou školu,
  • že vím, co čekat, když žádáte o zelenou kartu, či jen o běžnou kartu kreditní,
  • že vím, jak se tu kupuje dům,
  • že rozumím, co se opravdu fakticky v praxi skrývá za některými specifickými anglickými termíny,
  • že bezpečně poznám odér skunka a klidím se z cesty,
  • že rozumím spoustě psaných, ale hlavně nepsaných pravidel života v USA,
  • že s lehkostí a často cestuji mezi kontinenty,
  • že se dostatečně dorozumím pěti jazyky,
  • že mám díky mé zahraniční zkušenosti srovnané své životní priority, dostala jsem se z deprese a nastoupila na léčivou cestu nejen pro sebe, své blízké, ale tak trochu i ostatní,
  • že už konečně umím po většinu času zachovat klidnou hlavu a řešit věci s nadhledem. 

 

Před lety však realita byla jiná. 

 

Mohla bych být ..... chvilka napětí........ no přece stěhovák anebo pták stěhovavý?!

Život si se mnou povlával z místa na místo pouze v rámci české kotliny, zato o to častěji a s důkladnějšími nástrahami. Vzal to zgruntu - od malé vesničky, přes menší město rovnou do Prahy na internát  v mých 14 letech. Pak stěhování na kolej, na Žižkov, a poté, co jsem na vysoké škole poznala svého budoucího muže, do dvou dalších pražských čtvrtí - Strašnic a Bohnic. 

Jestli Vás teď napadlo, že jsem tam byla ubytovaná v tamější mentální instituci, tak to ještě ne - v této fázi života jsem ještě vykazovala poměrnou mentální stabilitu, i když později by to ubytování asi nebylo od věci.

V té době jsme bydleli s manželem v podnájmu na tamním sídlišti. Měli jsme pronajatý maličký jednopokojový byt od paní v důchodu, která žila na chatě v jižních Čechách. Vždycky jednou za měsíc přijela na jeden den vyzvednout poštu a přespala na gauči v kuchyni.  Při odjezdu oznámila, kdy přijede příště. Poté, co jsme jí dle smlouvy, s měsíčním předstihem, sdělili datum našeho odchodu, si však začala vodit zájemce o nový podnájem kdykoliv se jí zachtělo, bez předchozího ohlášení. Byl to docela horor. Já se připravovala na státnice, porod a stěhování zároveň a do toho nevěděla, kdy zachrastí klíč a objeví se ona s novými zájemci.

I přes ten stres jsem se zachovala jako vždy zodpovědně - nejdříve státnice, za 14 dní porod a z porodnice rovnou stěhování do vlastního bytu do Pardubic. My si tehdy nejdříve koupili byt a manžel kvůli bytu hledal třičtvrtě roku práci v Pardubicích a okolí, ačkoliv pracoval v Praze. Jo, jo, to byla jiná doba. Psal se rok 1992 a bytů na prodej bylo jako šafránu a takových, na které by stačily naše chabé úspory,  ještě méně. Tak proto. 

Manžel nakonec získal místo u americké společnosti, kde se postupně vypracoval až do managementu firmy. Jenže kvůli tomu jsme se stěhovali znovu po dvou letech do Prahy, a zase do pronájmu. Narodila se nám druhá holčička a já už toho stěhování začínala mít dost. Chtěla jsem už konečně bydlet v něčem stálém a ne se pořád harcovat z místa na místo. Mým životním cílem v té době bylo zakotvit, vytvořit domov naší rozrůstající se rodině a mít konečně klid.

Jenže mě v průběhu tří dalších let čekaly ještě dva další přesuny, jeden porod, komplikovaná stavba domu na klíč,  vyřizování hypotéky,  hledání alternativní léčby pro naše často nemocné děti, což jsem naštěstí netušila, jinak bych se patrně už tehdy prohlásila za mentálně narušenou preventivně. Manžel se věnoval zabezpečení rodiny. Bohužel jeho práce byla časově náročná a stresující, takže jsem si to ostatní většinou musela zařídit sama. Komplikace s hypotékou jsem řešila okamžitě po posledním porodu telefonicky přímo z porodnice. Myslím, že sestřičky si myslely, že už tak trochu blázen jsem.

 

Moje DOVOLENÁ, aneb jak jsem si nedovolila dovolit si 

Po celém tomto kolotoči jsem opravdu byla zralá na Bohnice. Dodnes se divím, že jsem tam neskončila. Můj život byl plný stresu, očekávání a tlaků z okolí a já postupně ztrácela v tom chaosu sama sebe, své schopnosti a vlastní sebevědomí. Pro okolí jsem  přece byla pouze "na mateřské DOVOLENÉ" a později už jen matka v domácnosti. Já zatím krumpáčem překopávala zahradu, sadila trávu, vozila děti do školy, na kroužky, otevřela na malotřídce kroužek angličtiny, pak začala částečně pracovat jako finanční poradce a úspěšně ničila sama sebe. Můj manžel se honil v práci, a vlastně jsme všichni žili takový krysí závod a nikdo z nás nebyl skutečně šťastný. Dělali jsme to, co se přece MÁ dělat. 

 

Naše cesta do Ameriky

V roce 2006 manžel dostal nabídku od svého zaměstnavatele jít pracovat do USA. Já se tomu nebráníla,  v té době už jsem, myslím, byla tak otupělá, že jsem byla schopná vidět jen ty světlé stránky - že je to pro všechny nová příležitost, že se děti naučí anglicky, budou mít více možností v životě. 

To jsem vůbec netušila, co všechno na nás čeká. Nevěděla jsem, jak velkému kulturnímu šoku budu čelit a jak velké kulturní rozdíly mezi oběma zeměmi ve skutečnosti jsou. Sice jsem měla pár představ, povětšinou z knih, filmů či tisku, ale to byly pouze střípky, jak jsem na místě v průběhu let zjišťovala.  Těch přehmatů, nedorozumění a nepochopení bylo na začátku dost. Stálo mě to spoustu sil. A nejen mě. Většinou s tím byly spojené i docela silné emoce, takže se mi dané situace vryly to paměti velmi dobře. Často jsem řešila nastalé životní situace metodou: pokus - omyl.

Naštěstí jsem tu poznala úžasné lidi, kteří nám pomáhali všechno zvládnout. Často to byli cizinci, takže zažívali podobné věci jako my a vysvětlovali, podporovali, sdíleli informace a dojmy. Přesto první dva roky byly nejnáročnější roky mého života. Následovalo mé zhroucení a docela těžká deprese, ze které jsem se dostávala postupně v cizí zemi. Byla to obrovská škola  a zároveň to pro nás byla i záchrana. Naučila jsem se kromě jiného i spoustu věcí o možnostech psychologické pomoci, o hlubších životních souvislostech  a pokračovala krůček po krůčku v objevování Ameriky, sama sebe - svých slabin, předností a darů.

Co nabízím

Moje deprese, sžívání se s jinou kulturou, praxe všedního dne - to všechno mě postupně přivedlo k tomu, co dělám: 

  • psaní o životě (nejen) v USA
  • psaní inspirativních příběhů
  • osobní průvodcovství skrze náročné životní situace, které poskytuji svým klientům po skype, messenger
  • šamanské bubnování na dálku

 

Klikatá životní cesta mě naučila větší pokoře, porozumění a pochopení pro druhé lidi. Nikoho už nesoudím. Pozoruji, inspiruji  a provázím při hledání cest ven ze životních zašmodrchaností. A při tom už s větší lehkostí přiznávám, že:

  • nevlastním patent na pravdu
  • jsem omylná
  • ráda se směju - občas i sama sobě 
  • na své vlastní životní cestě pořád něco nového objevuju 
  • životní zašmodrchanosti mě potkávají taky
  • jsem normální (tedy tak se doposud vnímám já sama - jako normální) dokonale nedokonalá žena, i když druhým se to někdy může zdát nepochopitelné (vzhledem k tomu, že nabízím i pomoc skrz šamanské bubnování na dálku)
  • už nepotřebuju prostě jít "s proudem" 
  • a někdy chodím i proti proudu
  • a konečně jsem v tom svém bytí po většinu času šťastná a klidná.

 

 

 

New York - pohled na Manhattan 

Kalifornie

Karibik - Turks and Caicos

San Francisco - Alcatraz

Niagarské vodopády

Washington D. C. - Bílý dům

Pohled na Manhattan z New Jersey