Putování za hranice všedních dnů

Někdy nám situace prostě nakráčejí do života, aniž bychom si je tam zvali. Než se rozkoukáme, najednou jsou tu. Čas od času se sami pustíme do něčeho nového a proud života nás najednou uchopí a nese stále rychleji, až máme pocit, že jsme ztratili schopnost vnímat realitu. A někdy se sami vědomě vydáme na cestu za dobrodružstvím a máme otěže pevně v rukou, víme, že jsme náš rozum vybavili dostatkem informací a že naše intuice nám pomůže při rozhodování v neznámých situacích.

Mně se v roce 2006 Pensylvánie prostě PŘIHODILA.

Služební cesta

Začalo to nenápadně. Jednoho dne odletěl můj manžel  do USA na služební cestu prezentovat svou práci v rámci skupiny firem svého tehdejšího zaměstnavatele. V té době cestoval poměrně hodně, takže jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost. Po dvou měsících přišel návrh, zda by zvážil zaměstnání v USA. Stále ještě jsem to nebrala vážně.

Popravdě jsem měla hlavu plnou jiných starostí – v té době jsem se sama pokoušela „dobrovolně povinně“ (čím dál tím častěji  pod dojmem vět: „A kdy se chystáš do práce? Vždyť jsi vystudovala vysokou školu. Nejmladší dítě už má 7 roků, tak to už bys měla, ne?“) přesunout z pozice: matka tří dětí v domácnosti do pozice: pracující matka tří dětí s přívažkem domácnosti. Celý můj příběh si můžete přečíst zde.

Letíme na obhlídku

Najednou jsem seděla v letadle směr New York. Stále ještě jsem byla v takovém polobdění.  Občas jsem podobný stav zažívala v době, kdy se toho na mne v životě valilo moc. Jako kdyby se má mysl rozdvojila a fungovala jenom napůl a můj mozek byl zahalen mlhou, přes kterou vnímá realitu. Jako kdybych se já sama rozdvojila a s úžasem pozorovala, co se to se mnou vlastně děje.

Mentální  šichta

Já, která do této chvíle seděla v letadle pouze párkrát na krátké vzdálenosti po Evropě, jsem se vypotácela po celodenním cestování na půdě, která se měla stát mým příštím domovem. Ale to jsem tenkrát ještě ve svém mlžném oparu neviděla.  S manželem jsme se měli jet zatím jen podívat – on do továrny a kanceláří a já na to, jak vypadá bydlení  a školy v okolí. Strávila jsem jeden den s realitní makléřkou a jeden den s asistentkou.

Obě na mne vychrlily spoustu informací, navíc v angličtině, z čehož tak sedmdesát procent mohla  být klidně tatarština. 🙂 Angličtinu jsem sice před 20 lety studovala na střední a vysoké škole a občas chodila na udržovací kurz, ale má praktická znalost byla tak na úrovni žáka 5. třídy americké školy. A zkuste s tím pochopit odborné výrazy týkající se nákupu realit a školského systému.  Byla jsem z toho soustředění unavená jak horník po celodenním fárání.

Pomoooooc, jet lag – proboha, co se to se mnou děje!?

Navíc mne postihl jet lag, neboli pásmová nemoc. Ta může zasáhnout organismus v podobě převážně velké únavy, pocitu slabosti či nespavosti, protože váš organismus překonal rychle několik časových pásem a světlo a tma nastávají v místě destinace v jiný čas. Jenže vaše vnitřní hodiny jsou nastaveny na střídání spánku a bdění podle vaší země.

Pensylvánie je obvykle 6 hodin „pozadu“ za Českou republikou. Tzn. že když přiletíte do Philadelphie kolem 16.00 hod. amerického času, v Čechách už je 22.00 hodin. O nějakém jet lagu a o tom, že se na něj můžu připravit, jsem v té době neměla žádné tušení.  Málem mi při první večeři spadla hlava do talíře. 🙂

Já byla v té době stále ještě duší česká venkovská holka, sice už šmrncnutá dlouholetým studiem  a bydlením  v Praze a okolí, ale kam se na to hrabalo USA. Nikdy by mne nenapadlo, že tam někdy pojedu na dovolenou……, natož bydlet!

První výprava za oceán byla náročná.

Hodně jsem se ale od té doby naučila. Ono to ani jinak nešlo. Prostě to byla ta situace, kdy vás hodí do vody a vy musíte plavat. U nás umocněná tím, že jsme do cizí země odvezli i naše tři děti. Pro sebe a hlavně pro ně jsme se snažili pochopit, jak to tu všechno chodí, co nejrychleji. Lidé mají často své představy o tom, jak by vše mělo jít, ale realita je mnohdy jiná.

Dnes to chápu mnohem lépe. Život za hranicemi vás vystaví spoustě neočekávaných situací, je to obrovská škola. Naučíte se mnohé o tom, jak to chodí jinde. Že to, co vám doma připadá normální, jinde normální není a naopak. Zažijete spoustu překvapení a „AHA“ momentů, které vám otevřou oči o tom, jak některé věci mohou fungovat jinak, než vy doposud znáte. Občas zažijete úsměvné situace, občas se ze stresu rozpláčete. Emoce k životu patří všude, za hranicemi jich ale bývá, myslím, víc.

Nakonec možná jako já zjistíte, že stresové situace si hodně často vyvoláváme sami svou touhou zvládnout nemožné. Že na sebe občas míváme přehnané nároky. Že se spousta věcí dá vyřešit daleko klidněji, když se na ně člověk dovede dívat s nadhledem a hlavně když si obstará potřebné informace předem.

Alespoň to mně osobně přináší větší vnitřní klid, když mám něco neznámého řešit. Zkraje jsem hodně postupovala metodou pokusů a omylů. Teď zvednu telefon, zeptám se americké kamarádky, co o tom, co mne čeká, ví ona, nebo zavolám přímo např. na úřad nebo si vyhledám informace na internetu, v knihách  nebo se zeptám právníka, odborníka… existuje spousta možností. Vím, že vše je pak mnohem jednodušší…

pokračování, příště…