Jsem perfekcionista, ale léčím se

Tento příspěvek  píši po delší časové odmlce.  Můj blog si teď chvíli žil životem sirotka – ne, že bych mu to  udělala záměrně.  Vlastně jsem v posledních pár měsících téměř každý den doufala, že svého sirotka opět začnu opečovávat. Nicméně,  teprve dnes, po několikatýdenním pobytu v Čechách a dvou dnech ve stylu Zombíka po návratu zpět do USA, jsem opět schopná sednout k počítači a psát.

Proč jsem vlastně nic tak dlouho nenapsala?

Život na dvou kontinentech je docela velký žrout času. On život sám o sobě je časožroutský ze své podstaty.  Občas čas žere pomaleji, obvykle když vás něco nebaví nebo nenaplňuje, občas však pádí a máte pocit, že jeden den vydá za týden, pár týdnů za měsíce či dokonce rok. To, když je plný událostí a situací,  které vás doslova vcucnou, či dokonce těch, co vás někdy i zároveň vycucnou.

Tak nějak to probíhalo v posledních pár měsících teď u mě.

Perfekcionistka jak má být

Jsem totiž ze své podstaty perfekcionistka, momentálně stále v procesu léčby.

Dříve jsem si myslela, že je to skvělé  – snažit se o bezchybnost a jistotu ve všem  – a dost dlouho se mi to dařilo. O to větší šok přišel, když mi vše napoprvé nevyšlo. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Diplomaticky řečeno – neuspěla jsem při řidičské zkoušce.  Nějak jsem si spletla obousměrnou silnici  s jednosměrkou a najela při odbočování do protisměru – dost podstatný detail.  S odstupem času se policistovi nedivím… Tenkrát jsem ale doufala, že se smiluje.

Byl to můj první větší střet s realitou života. Vinila jsem sebe a považovala sama sebe za totálně neschopnou. Měla jsem pocit, že se propadnu strachem a studem, co tomu řeknou ostatní. Brala jsem tyto pocity jako normální.  Dnes už vím, že tomu tak není.

 Příznaky/přízraky perfekcionismu

Pro perfekcionistu však normální  jsou. Pokud trpíte perfekcionismem, tak můžete zažívat následující:

• snahu o dosažení absolutní bezchybnosti a jistoty
• nutkání stále něco vylepšovat
• pocit, že musíte vše mít pod kontrolou
• promýšlení všech možných i nemožných variant daného problému či situace, což vede k vytváření stále nových možných scénářů řešení a jako pavouk předete další a další vlákna sítě než sami sebe unavíte a zamotáte se v nich
• vnitřní neklid a sebekritiku při sebemenším zaškobrtnutí
• snahu dělat věci tak, jak se dělat „MAJÍ“
• nutkání vybít si svůj vlastní stres na druhých formou kritiky – což odpovídá zákonu padajícího trusu ve stylu: „Flustnu-li svůj stres na další osobu, uleví se mi.“
• upření primární pozornosti k chybám a věcem negativním
• strach pustit se do nových neznámých věcí a zariskovat
• prokrastinaci, neboli odkládání řešení jako důsledek výše zmíněného stavu mysli, co vlastně myslí příliš, až se zahltí a zamrzne

A já do toho zase tak trochu spadla. Sice jemněji, již s částečným vědomím toho, co se děje, nicméně většina z výše popsaných pocitů se dostavila, i když  v mnohem menší míře, znovu.

Cože bylo příčinou

(angličtina pro to má krásné, mě fascinující slovíčko – trigger)

Jo, když se skoro pětačtyřicetiletá, dosud víceméně technicky negramotná, neznalá souvislostí počínajícího elektronického podnikání s právním dosahem na dva kontinenty a ještě se sklonem k perfekcionismu, vrhne do neznámých vod blogerských, tak není divu, že jí v procesu zahlcení se všemi možnými i nemožnými informacemi znovu zamrzne mozek.

A když se k tomu přidá přesun pětičlenné rodinky na několikatýdenní pobyt zpět na rodnou hroudu, kde je v plánu stihnout navštívit spoustu příbuzných a přátel, vyřešit věci plánované i nahodile životem podsunuté, pak prostě začne kromě zamrznutí i chybět mozková kapacita.

Takže tímto parafrázuji název filmu:

„Jsem nesmělý, ale léčím se.“ na: „Jsem perfekcionistka, ale léčím se.“ 

A jak to máte vy? Jste perfektionista či flegmatik?

To je asi nejbližší protiklad, který mne osobně přišel na mysl. Nicméně netvrdím, že je jediný správný…