Znáte rčení: „Přišel jsem k tomu, jako slepý k houslím.“? Už se vám někdy stalo, že vás něco úplnou náhodou zaujalo a vy jste se rozhodli to zkusit s určitým jasným záměrem, co z toho může být, a najednou jste zjistili, že  se vaše představy rozcházejí s realitou?

A všimli jste si, že ta počáteční neschopnost domyslet, co vše se z vašeho původního záměru může vyvinout, někdy vede k samovolnému otevření nové komnaty vaší duše? Komnaty, o které jste vůbec netušili, že ji máte, natož abyste si o ní dovolili uvažovat?

Tak přesně takhle jsem se já ocitla na internetovém prostoru.

Už nějakou dobu se snažím rozjet si svůj osobní projekt, který nosím v hlavě. Jenže mi chyběly zkušenosti a také moje vlastní hlava dost často stávkovala. A není to o tom, že by nebyla plná kreativních nápadů, jak by projekt měl vypadat a fungovat.

Řeknu vám to upřímně, moje hlava je prostě někdy pěkná sabotérka! 

Dar kreativity,  myslím, už rozvíjet umí.  Má hlava se prostě  jen vzpírá a vymýšlí všemožné důvody, proč mi nový záměr nebude fungovat. Přesvědčuje mne, že mé plány jsou sice moc pěkné, jenže podle ní je nebudu umět uvést do života. Když ji to popadne, jede jako kafemlýnek: „Co nového zase vymýšlíš? Vždyť s tím nemáš vůbec žádné praktické zkušenosti? Když to nezvládneš, co tomu řeknou LIDI?! Co když uděláš CHYBU?!…“

Já se jednoduše občas obávám,  že mne ostatní budou soudit a díky tomu se zase stávám sama sobě nejpřísnějším soudcem. Soudcem, který mne ochromuje a odrazuje od jakékoliv nové činnosti. Jenže už to konečně vím. Už jsem si alespoň vědoma svých vlastních slabostí. Ne těch imaginárních, ale těch skutečných. I když ono je vlastně jedno, které z nich vystrkují růžky…

Přeprogramování

Snažím se neustále pracovat na přeprogramování občas se vyskytujícího neodbytného vnitřního hlasitého šotka, co si pak mele a mele uvnitř to svoje. Už chápu, že pan šotek má jméno. Strach. Strach z neznámého, strach ze selhání. Z opuštění mého bezpečného prostoru, ve kterém vše znám a umím se pohybovat. Strach z toho, že nedokážu vše dotáhnout k dokonalosti. Co kdyby náhodou výsledek mého snažení nebyl perfektní?

Jakmile jednou člověk pochopí, že má v hlavě zavirovaný program, řešení se zdá jednoduché. Prostě odviruje a přeinstalujete program STRACH na program POCHOPENÍ. Program POCHOPENÍ  říká, že se vlastně nic nestane, když něco nového vyzkoušíte a ono to nevyjde.

Program POCHOPENÍ mi tehdy řekl, že nemá cenu ztrácet vlastní energii na vymýšlení důvodů, proč se do ničeho nového nepouštět. A rozsvítilo se mi. Tehdy jasně a srozumitelně:

„CARPE DIEM!“

A dokud svítí a řve, pojď si užít dnešní den tím, co tě baví a naplňuje (s respektem k ostatním), tak je fajn ho následovat. Ono to světýlko má taky nějakou životnost a občas zhasne. To je život. Člověk zjistí, že musí dobít baterky nebo něco rozplést, než se zase ke svému carpe diem může vrátit. Ale když svítí, tak je fajn ho využít. Tedy tak nějak si to přebrala moje hlava…

Po jednom takovém bliknutí CARPE DIEM jsem se ocitla na internetu. Přihlásila jsem se do kurzu na tvorbu webových stránek, který neplánovaně otevřel další komnatu mé duše. Zjistila jsem, že mě baví psát o životě (nejen v USA).

Sdílet příběhy ze života – vlastní i nevlastní:

• pro inspiraci
• pro pobavení
• pro pohlazení na duši
• prostě pro větší lehkost v životě…

A taky že mě naplňuje používat moje dary a provázet lidi k životu ve větší lehkosti i za pomoci šamanských cest a rozklíčování souvisejícího s  jejich konkrétním unikátním individuálním příběhem, který se momentálně trošku zauzlil kvůli tanci kostlivců ve skříni. Proto sou-visejícího. Naprosto chápu (z vlastní bohaté zkušenosti), že každý má svoje visatce, jejichž rej mu občas připraví horké chvilky.

Tak doufám, že třeba i vy si na mých stránkách najdete, co zrovna potřebujete. Anebo taky ne…  I to je v pořádku… Každý jsme prostě nastavený na svou vlastní vlnu a víme přesně, co s ní ladí nebo neladí…

Pro inspiraci a potěchu duše nabízím následující odkaz:

Robin Williams – „Seize the Day“ – by Melodysheep

Přeji vám, ať i vy najdete své vlastní CARPE DIEM!